úterý 12. května 2015

Narozeninové hloubání





Hezký večer!

Kdo si hraje, nezlobí. Víte, jaká je moje nejoblíbenější hra? Hádej kolik mi je let? Není to žádný hit zábavy, při které se sejde partička kamarádů, kteří zoufají, co s načatým večerem či celá rodinka, která si neví rady, co s ratolestmi. Jen škádlení zvídavé nátury.
Naposled mi bylo odpovězeno: „Devatenáct.“
S neoblomností věčného dítěte, co věří na zázraky a lásku; bláznivými módními kreacemi a nakažlivým smíchem, který rozdýmá bránici i toho největšího suchara; můžu obelhávat širé okolí. Ale datum narození, zakotvený v občanském průkazu neúprosně hlásá, že je ze mě velká holka. A tak minulý čtvrtek jsem si na dortu sfoukla dvacet devět svíček. Vlastně jen devatenáct, protože víc jsme v domácí zásobě nenashromáždili. I přesto měli moje plíce, co dělat, aby si poradili s vlajícími plameny rozbouřených svíček.

Když se mi jako pubertálnímu kvítí rozevřela brána nočního života, tak se mi skupinka pětadvacetiletých fanynek disko melodií zdála až moc přestárlá. Dneska kdybych okupovala parket se svým pošetilým mladším já, dospívající mysl by si i dělala starosti, jestli tak divoké rytmy zvládnu ve zdraví…

Jak ten čas plyne a z roka na rok přidává na rychlosti, tak si říkám: „Kdy už dospěji?“
Kdy mě přestane lákat vyzut si boty a bosýma nohama v orosené trávě pozdravit nový den, vykřičet ze sebe všechnu tu tíhu smolných dnů na pahorku hor nebo se jen tak unášet zasněným rozjímáním? Jedno vím jistě, třebaže mě bude ze zrcadla hypnotizovat vrásčitá tvář, nezapomenu na tu dívenku, která našla sílu usmát se, i když srdce krvácelo. 

Mějte se krásně a každý svůj den završte pořádným americkým úsměvem.