čtvrtek 5. listopadu 2015

Lůžkové okovy z Kroměřížské nemocnice


Hezký večer!


S nástupem zimního času se nade mnou stáhly mračna. Jedna zpráva předběhla dušičkové shledání u rodinného krbu. Máma mi zkroušeným hlasem po síti mobilního spříznění oznámila, že děda je v nemocnici po mrtvici. Zmítána v emoční bouři prala jsem se s tíhou rezonující mysli: „Doktoři mu nedávají naději na uzdravení a máme se připravit na to nejhorší…“ Hned jsem se vydala do náruče svých blízkých. Ovšem s dodatkem “hned“ špatně se nakládá na tahu D1 při 230 km vzdálenosti.

Stabilizovaný stav dědy nám alespoň na chvíli do srdce vyslal plamínek slibných zítřků. Neúprosná slova stanovené diagnózy, která pojednávala o trvalém ochrnutí, a vady řeči nás znovu vtáhly do nepřízně osudu. V rouchu nemocničního inventáře marně jsem v něm hledala jeho pověstný elán a energii. Na jazyk se mu dralo plno myšlenek, s kterými se chtěl podělit, ale jazyk ochablý mozkovou příhodou z úst propouštěl nesrozumitelnou mluvu. Nesrozumitelná mluva vyburcovala zdravotní sestru s empatií jako předpokladem pro výkon činnosti v kruhu ošetřovatelského personálu: „Mluvíte, jako kdybyste byl z Asie!“ Opodál zaperlila další zdravotní sestra či expertka, jak si okořenit směnu: „Aby se neposral!“ A chodbou se nesl chraptivý smích, když jsem žádala ohřát mléko v mikrovlnce.

librestock


S blížícím propuštěním z nemocničního lůžka propadly jsme bludnému kruhu. Rozhodnout, jestli dědovi budeme moct poskytnout domácí péči či umístit ho do léčebny dlouhodobě nemocných, jak nás na tuto cestu naváděl i ošetřující lékař. Po zvážení všech pro a proti nechala jsem konečné slovo na mámě, protože ona by byla hlavní oporou souznění s dědovým handicapem. A nakonec se nehodlala zaleknout soužití.

Na základě instrukcí vyhlíželi jsme příjezd sanitky. Domluvená hodina odbila a děda pořád nikde. Vyburcovalo nás to k zavolání a z druhého konce v Kroměřížské nemocnici ozvalo se: „Pracujeme na tom.“ Pilnost pracantů vyšplhala na čtyřhodinové čekání. Jakmile jsem uviděla dědu, jak sám bez pomoci vystupuje ze sanitky, nevěřila jsem svým očím. A rozpomenula jsem si na jednu z návštěv ještě u nemocničního lůžka, kdy se nám děda snažil naznačit, že může chodit. Srdce se mi dralo z hrudi ven, když jsem mu dokola předkládala rozpravu před lékařským kabinetem. Pacienta s mrtvicí hospitalizovat a po stanovené diagnóze ochrnutí dolní poloviny těla vybavit plenkovými kalhotkami pro dospělé, protože zdravotnický personál jede na maximum. Ale přehlédnout ten zázrak, kdy ochrnutému pacientovi po lůžkových okovech je na dosah životabudič…

Zázraky ponechme kinematografickému zpracování. Životní příběhy prosévají selhání a chybné kroky. Od nepaměti se světem traduje, že chybovat je lidské. Chybovat může roztržitý pingl při čepování piva pod míru. Ale ne zpoza prahu medicínského umění s příslibem Hippokratova učení. Ze zdravotnictví se vytratilo poselství a představitelé v hábitech ošetřujícího umu pro všechny etapy lidského života protloukávají se další šichtou s podtextem: „Nashle a další!“ Jak na běžícím páse, kde s každou novou vteřinou proklouzávají životy…



Máte špatnou zkušenost z nemocničního prostředí či si práci lékařů nemůžete vynachválit?