úterý 20. října 2015

Menorka aneb honba vše zpoplatnit…




Krásný večer či Hola!


V září jsem se vydala vstříc španělské kráse, zvané Menorka. Vstříc kráse i novému poznání. Ani sousedící Malorka a Ibiza nezastínily ostrov s vábením srdce turisty uprostřed Baleárů. Na křídlech aerolinek se nevyžívám. Třeba se na mě podepsalo x-té zhlédnutí katastrofického žánru, kdy uličkou v letadle poběhají letušky s hrůzou v očích i přes zdlouhavé výcvikové klání sebekontroly. Anebo jsem jen ráda nohami pevně na zemi. Soudruzi z vyšších kruhů, odlet za sluníčkem naplánovali na nehorázně dovolenkovou pátou hodinu ranní! A tak se na letišti sešel spolek náměsíčníků. Ještě jsem se ani neodlepili od země a pilot nás obeznámil s technickými problémy. Hlavou mi proletěl scénář, jak vystřižený z hororového bijáku i s vtěsnanou myšlenkou: „Kde je ksakru nouzový východ?!“ Za technickými problémy se nakonec skrývaly nefunkční obrazovky.

Na letišti si nás vyzvedla delegátka v růžovém ohozu pod taktovkou Exim Tours. Již úvodní slovo skrz autobusový éter nás mělo upozornit, že delegátka bude dost ukecaná. A nebylo tomu jinak ani na informativní schůzce, která následovala po příjezdu na hotel. Po zdlouhavém monologu, ve kterém nám paní ve službách cestovní kanceláře podala snad i návod, jak si pustit vodu z kohoutku, uvítali jsme zaslouženou propustku do španělského ráje.

U vybalení na hotelovém pokoji mě v kosmetické taštičce čekalo i menší překvapení. Můj make-up NARS si zřejmě řekl, že svou středně krycí schopnosti uchvátí celý dekorativní arzenál! V hlavě mi ještě rezonoval poslední marný výkřik delegátky, kterým chtěla do povadlého davu vyslat signál k debatě… A už jsem se bosou nohou brodila rozpáleným pískem a nasávala kouzlo Menorky. Dlouho jsem neodolala houpavým vlnám a vrhla se do mořské kolébky. Ostrov s klikatou silniční výstavbou, která místy připomínala prašné cesty, lemovaly překrásné pláže. Ale za těmi nejkrásnějšími plážemi bylo třeba se vydat po svých bez moto podpory o čtyřech kolech. V žabkách jsem bědovala a kolemjdoucím turistům jsem tiše záviděla pevnou obuv. Neodpustila jsem si ani výtečnou kuchyň, k čemuž dosvědčovaly i dvě kila nahoře.

Jediné, co mi otrávilo celý ten požitek, byla španělská honba vše prodat, vše zpoplatnit. Na recepci v hotelu byla nachystaná váha pro každého, aby se ujistil, jestli výbavou v kufru nepřepískl nákupní horečku. Stačilo jen hodit minci. Volné wifi, z kterého jsem nabažená v restauracích, při popíjení čokolády v Student Agency nebo dokonce během čekání u kožné doktorky na elixír pro mou smíšenou pleť, na Menorce bylo cosi jako chráněný exemplář!!! V hotelu se nabízelo volné připojení s největším signálem na recepci. Za ten týden prolezla jsem snad každý kout s mobilem v ruce a po signálu ani stopy. A zpoplatněné připojení… Restaurace inzerovaly již u vstupu “free wifi“, což znamenalo, že heslo jsem si musela vyžádat u obsluhy.

Během výletu do hlavního města se ochladilo a déšť pokropil moje nákupní manévry. Schovala jsem se do haly autobusového nádraží v křesílku u nabídky čtení. Po vytáhnutí mobilu z kabelky mě zaskočilo, že jsem “online“ bez žadonění o heslo. Zavřela jsem oči a sumírovala jsem módní úlovky. „Tady nemůžeš jen tak sedět! Buď si něco objednáš, nebo jdi ven!“ rozcuchaný černovlasý muž mě znovu vtáhl do zpoplatněné honby Baleárů. Objednala jsem si vodu a z bufetu mi přinesli vodku. Jakoby v angličtině voda a vodka zněla podobně…


Jak se vám líbí fotky? Znáte Menorku a máte i vy peprné vzpomínky z cestování světem?