neděle 15. května 2016

7. 5. 1986



Krásný večer,


Mám ve zvyku říkat, že jsem se narodila po výbuchu Černobylu, tedy pár dnů po výbuchu. Kdo nelpí na historii v datech, černý mrak, jaderné pohromy a můj řev z plných plic: „Ááá, jsem na světě,“ prohnal se rokem 1986. Smutného jubilea havárie elektrárny, chopila se masová média. A mně zůstává jen zvyknout si, že jsem opustila tábor dvacetiletých se zhýralým sebevědomím: „ Žijeme jen jednou!“ A vydat se na cestu opravdové dospělosti, jak mě ubezpečovala kamarádka, kdy vám sem tam lupne v zádech a pokřik k davu: „Paříme do rána,“ s odbitou půlnocí, za návalu zívající balady, jeví se jako takový šprím…



Brácha s jiskrou v oku uštěpačného adolescenta, nemohl si odpustit vsuvku, skrz síť facebookového sdílení: „Sestřičko, jaké to je mít 30 let?“ V touze věčného mládí si koupíte permanentku do posilovny a začnete shromažďovat raw recepty i hltat složení jídla na obalu potravin. Fitness centra s plejádou bicepsů a bojového postoje ke svému vyhraněnému místu pro dřepy, rozbíhají myšlenkové pochody po nadýchaném muffinu s výstrahou kalorické bomby. Raw hostina vyvolá pohoršení u vašich strávníků, pěstující cholesterol. A ve společnosti dvacítek, štěbetajících o prodloužených kšticích, opatrně servírujte pravdu o svém věku. Přes nadzvednuté obočí budou k vám vzhlížet v údivu respektu, jak k posvátnému obrázku.

Brácho, mít 30 let je cifra, která na mě vyskakuje z občanského průkazu, ale mysl si nepřipouští zábrany. Pubertální nejistotu a hledání sama sebe, odvlál vítr do sebevědomého postoje. Být plná energie, nahlas se smát, nebát se říct: „Nevím,“ unášet se melancholií a pořádně se vztekat bez přetvářky, mdlé kopie. Vím, že mám spoustu vad, které čím dál víc miluji. Nepotřebuji se zalíbit světu, stačí mi naslouchat odrazu v zrcadle, který nepostřehne přeplácané pozlátko, ale příběh. Příběh, který může skrývat drobné trhlinky s restartem na dosah. Protože žít a milovat je naší hnací silou - nevzdat se.