Krásný
večer,
Mám
ve zvyku říkat, že jsem se narodila po výbuchu Černobylu, tedy pár dnů po
výbuchu. Kdo nelpí na historii v datech, černý mrak, jaderné pohromy a můj
řev z plných plic: „Ááá, jsem na světě,“ prohnal se rokem 1986. Smutného
jubilea havárie elektrárny, chopila se masová média. A mně zůstává jen zvyknout
si, že jsem opustila tábor dvacetiletých se zhýralým sebevědomím: „ Žijeme jen
jednou!“ A vydat se na cestu opravdové dospělosti, jak mě ubezpečovala
kamarádka, kdy vám sem tam lupne v zádech a pokřik k davu: „Paříme do
rána,“ s odbitou půlnocí, za návalu zívající balady, jeví se jako takový
šprím…
Brácha
s jiskrou v oku uštěpačného adolescenta, nemohl si odpustit vsuvku, skrz
síť facebookového sdílení: „Sestřičko, jaké to je mít 30 let?“ V touze
věčného mládí si koupíte permanentku do posilovny a začnete shromažďovat raw
recepty i hltat složení jídla na obalu potravin. Fitness centra s plejádou
bicepsů a bojového postoje ke svému vyhraněnému místu pro dřepy, rozbíhají
myšlenkové pochody po nadýchaném muffinu s výstrahou kalorické bomby. Raw hostina
vyvolá pohoršení u vašich strávníků, pěstující cholesterol. A ve společnosti dvacítek,
štěbetajících o prodloužených kšticích, opatrně servírujte pravdu o svém věku. Přes
nadzvednuté obočí budou k vám vzhlížet v údivu respektu, jak
k posvátnému obrázku.
Brácho,
mít 30 let je cifra, která na mě vyskakuje z občanského průkazu, ale mysl
si nepřipouští zábrany. Pubertální nejistotu a hledání sama sebe, odvlál vítr do
sebevědomého postoje. Být plná energie, nahlas se smát, nebát se říct: „Nevím,“
unášet se melancholií a pořádně se vztekat bez přetvářky, mdlé kopie. Vím, že
mám spoustu vad, které čím dál víc miluji. Nepotřebuji se zalíbit světu, stačí
mi naslouchat odrazu v zrcadle, který nepostřehne přeplácané pozlátko, ale
příběh. Příběh, který může skrývat drobné trhlinky s restartem na dosah. Protože
žít a milovat je naší hnací silou - nevzdat se.
Žádné komentáře:
Okomentovat