Praha očima lidí bez domova

Hezký večer!

Městský život, dlážděný shonem víry – něco za něco a pýchou póz, ve kterých se ztrácí upřímnost, nás žene do víru, kde naše potřeby baží po ukojení a z povzdáli prosebné zvolaní je nám ukradené. Pro jednoho je Praha srdce Evropy; metropole, která s každou uličkou odkrývá zákoutí historie; nablyštěné výlohy s poselstvím, že je tak snadné koupit si štěstí i anonymita, ztraceného ega v davu jen znuděně přihlížet či jasná volba karierního růstu. Pro někoho dalšího je Praha chladná náruč dumání bez cíle, kdy otupělé emoce propadají destrukcí, a odraz v zrcadle postrádá jiskru.

Vydala jsem se poznat Prahu očima lidí bez domova. Průvodcem zvídavé skupiny, do které se vtěsnal i hafan byl právě Karim. Muž, kterého přes nános černého stínu, umělý závoj řas se zelenou manikúrou a ověšený výčtem cetek jen tak nepřehlédnete. Jako poslední doběhla jsem na místo srazu (pražské Hlavní nádraží). Zpoza hloučku lidí ptala jsem se dívky v červeném kabátě: „Pragulic prohlídka, jsem tady správně?“ Než jsem spolkla poslední slabiku a dívka stačila odpovědět, zahlédla jsem Karima. Image byla mi známa z fotek na facebooku, ale v tváři v tvář to ve mně vyvolalo smíšené pocity, až jsem ztratila zájem o prohlídku pražským podsvětím a v hlavě mi rezonovalo: „Jdi domů.“ Karim přerušil můj myšlenkový chod a začal předkládat pravidla života na ulici. Po pár slovech jsem se zklidnila.

Jeho vzhled a řeč jakoby vystupovaly v protimluvě… Skrz pošramocený osud, kdy si ve čtrnácti letech zvolil za domov ulici, léta bral pervitín a prodával své tělo, byla přece jen znát jiskra, opravdové osobnosti. Přiznal, že se od klienta nakazil virem HIV. Kdy klient propíchl kondom a řekl: „Tak a teď to budeš mít i ty!“ Žádný monolog, zapojoval nás do své zpovědi: „Jak poznáte bezdomovce?“ „Podle špíny,“ napadlo mě, ale nebyla jsem schopná vyslovit to nahlas. „Jak si myslíte, že se kradou drahé voňavky v obchodech?“ „Alobal!“ vykřikla dívka, kterou Karim šibalským úsměvem označil za zkušenou. „Pracovala jsem v obchodě, tak to znám,“ bránila svou čest dívka. My ostatní jsme jen nevěřícně kroutili hlavou, že stačí do kabelky vložit pár vrstev alobalu a zlodějky, jež se přezdívají “alobalky“ si tak z krámu odnesou úlovek bez spuštění alarmu. Káravě ještě dodal: „Ne, že se teď všichni rozutečete do obchodů a s alobalem v kabelkách!“ “Alobalkami“ slangová mluva nekončila. Třeba medvěd nám byl vylíčen jako muž, který platí za sex. Je starší, bohatý a kromě nekonvenčních sexuálních praktik se nebude zdráhat ani sexu se psem a výjimkou ani není, že prostitut či prostitutka častokrát odchází se zlomeným žebrem.

Nijak nezajímavé víka od kanálů, které dennodenně bez povšimnutí míjím, prezentoval jako střechu domu, kde útočiště najdou desítky bezdomovců. Betónové  plochy před vchodem do domů, obchodů či bank označoval jako jednolůžko, dvojlůžko. Nejvíc mě zasáhlo vypravování o drogách a o dětské prostituci, kdy samotné rodiny prodávají děti do bordelů. Varoval, že na ulici končí i děti z movitých rodin, které jen chtějí rebelovat proti příkazům a zákazům od rodičů nebo rebelovat proti stanoveným pravidlům společnosti. „Když se jednou dostanete na ulici, tak vás to úplně převrátí.“ Na Národní třídě končila prohlídka a my jsme se znovu vrátili ke svým životům, kde za samozřejmost bereme postel s voňavým povlečením, teplou vodu a naše nekonečné hašteření nad prkotinami.   

Karim nyní žije na ubytovně, kterou mu hradí Pragulic a on pod záštitou této organizace třikrát do týdne provází zájemce po stopách odvrácené tváře Prahy. A také působí v divadle Rozkoš.

Lidská mysl se potácí v neustálém hodnocení. Stačí nám pár sekund, abychom dle stereotypní předlohy podlehli záští. Stereotypní předloha, opřená o léta přijaté hodnoty sumíruje svět jako propast mezi dobrem a zlem. Černá a bílá… Jenomže i ta nejšedší šeď v životním příběhu je vybarvená více tóny. Dovedeme přes mravní ukáznění, štěpované rodičovskou láskou a hodnoty, získané pády a úspěchy, přijmout i jinou pravdu??? Pravdu, jež je v rozporu s tou naší. Pravdu, která je na hony vzdálená všem těm poučkám, které nás obkreslují.

Sám život je tvůrcem největších dramat. A na nás je či si dáme tu snahu číst mezi řádky nebo jen mávneme rukou…