úterý 1. května 2018

Běh pro Světlušku


Dvanáctého dubna se pražská Stromovka zaplnila nadšením pro dobrou věc při příležitosti – Běhu pro Světlušku. A já jsem byla u toho. Jak jsem se rozhlížela, kde na mě čekají kamarádi, protahující se skupinky v běžeckých úborech, přesvědčily mě, že jsem se nad svým outfitem měla víc zamyslet…


Než jsme se vydali ke startu, završili jsme sportovní čančání čelovkou. Jen pro upřesnění, čelovku dostali všichni ti, co platili startovné předem online. Platila jsem na místě, a tak této parády jsem se nedočkala. V roli outsidera vyslechla jsem si zadýchanou partu: „Slečna asi zabloudila, neběží Světlušku…“ 

Kamarád mi alespoň na foto propůjčil čelovku. Tím však gentlemanství haslo. Na moje průpovídky nereagoval. Čelovku by mi měl nechat, protože v té tmavé Stromovce můžu se ztratit. Nebo, ať to bere jako trénink na to až bude zadaný. Protože bylo by jasné, že čelovku by musel s radostí odevzdat přítelkyní.

O program se postarala kapela Zrní, o které jsem nikdy neslyšela, mohli jste se nechat namasírovat od nevidomých masérů, ale i občerstvit.

Běh pro Světlušku, ale běh mi nikdy nic neříkal. O tom by mohla vyprávět moje učitelka tělocviku ze základní školy, která marně usilovala, že ze mě vycvičí maratonce. Její pokyn: „Makej!!!“ který mi pořád v uších zní, u mě vyvolal jen astmatický záchvat. Proto kamarádi obeznámení s mým běžeckým rozpoložením, šli na to opatrně: „Vůbec nemusíme běhat, můžeme se projít.“ A jak ta procházka dopadla: po překročení startu jeden z nich zavelel: „Běžíme!“ Do minuty jsem je ztratila z dohledu…


Znáte nadační fond - Světluška? A jaký je váš vztah k běhu?