Hezký večer!
Kdo si hraje, nezlobí.
Víte, jaká je moje nejoblíbenější hra? Hádej kolik mi je let? Není to žádný hit
zábavy, při které se sejde partička kamarádů, kteří zoufají, co s načatým
večerem či celá rodinka, která si neví rady, co s ratolestmi. Jen škádlení
zvídavé nátury.
Naposled mi bylo
odpovězeno: „Devatenáct.“
S neoblomností
věčného dítěte, co věří na zázraky a lásku; bláznivými módními kreacemi a nakažlivým
smíchem, který rozdýmá bránici i toho největšího suchara; můžu obelhávat širé
okolí. Ale datum narození, zakotvený v občanském průkazu neúprosně hlásá,
že je ze mě velká holka. A tak minulý čtvrtek jsem si na dortu sfoukla dvacet
devět svíček. Vlastně jen devatenáct, protože víc jsme v domácí zásobě
nenashromáždili. I přesto měli moje plíce, co dělat, aby si poradili
s vlajícími plameny rozbouřených svíček.
Když se mi jako
pubertálnímu kvítí rozevřela brána nočního života, tak se mi skupinka
pětadvacetiletých fanynek disko melodií zdála až moc přestárlá. Dneska kdybych okupovala
parket se svým pošetilým mladším já, dospívající mysl by si i dělala starosti,
jestli tak divoké rytmy zvládnu ve zdraví…
Jak ten čas plyne a z roka
na rok přidává na rychlosti, tak si říkám: „Kdy už dospěji?“
Kdy mě přestane lákat
vyzut si boty a bosýma nohama v orosené trávě pozdravit nový den, vykřičet
ze sebe všechnu tu tíhu smolných dnů na pahorku hor nebo se jen tak unášet
zasněným rozjímáním? Jedno vím jistě, třebaže mě bude ze zrcadla hypnotizovat vrásčitá
tvář, nezapomenu na tu dívenku, která našla sílu usmát se, i když srdce
krvácelo.
Mějte se krásně a každý
svůj den završte pořádným americkým úsměvem.
Žádné komentáře:
Okomentovat