Přeji
krásný nedělní večer!
Pořadatelé
brněnského majálesu nemohli pro hudební program vybrat lepší datum než moje
narozeniny. A tak jsem se sedmého května o rok starší vydala slavit
v rytmech české a slovenské produkce.
Od
svých přátel jsem za ta léta posbírala hromadu mouder.
Ale
jedna jediná hláška mi utkvěla v hlavě: „Jakmile se vydám mimo Prahu,
cítím se bezradně,“ svěřil se mi kamarád.
I
když nejsem rodilá Pražanda, deset let v metropoli se na mě přece jenom
podepsalo. Moje výlety i po důkladném nastudování online map doprovází obavy i
alarmování přítomných kolemjdoucích.
Než
jsem se dostala přes dav lidí na tramvajové zastávce Hlavní nádraží, moje
zbloudilé volání zachytila žena, vymóděná do svítivě žluté vesty: „Na majáles
linka číslo…“
Žádný
módní výstřelek či projev originality, ale jen uniforma ve službách dopravního
podniku města Brno.
Zavěšená
do madla a s prudkým rozjezdem tramvajové mašiny jsem si říkala: „Paní musela mít pořádný čich na majálesové
návštěvníky. Protože v elegantním overalu v kombinaci s lehkým
svetříkem a krémovými lodičkami s otevřenou špičkou, mohla jsem být
odkázaná kamkoliv jinam. Tak třeba na čtení poezie či setkání přátel českého
česneku jen ne na bujaré slavnosti pod širým nebem.“
Mladík
s posláním securiťáka pro ten den ujal se toho ledabyle.
Kdybych
do útrob kabelky ke koženému křiváku, kosmetické taštičce, peněžence a mobilu
přibalila mačetu, tak by si to ani nevšiml a s úsměvem by jenom popřál:
„Příjemnou zábavu.“
Vzala
jsem si program z rukou od promotérky, která s vidinou výdělku už zatoužila
po rozhazovačném hýření. Program, který vůbec nekorespondoval s nástupem kapel.
Naopak chytrý telefon, rozšířený o aplikaci brněnského majálesu přesně podával
informace o časovém harmonogramu. S odbitou šestou hodinou večerní jsem se
dočkala první sloky v rytmu Mandrage, kteří na pódiu Excelent zrovna
dohrávali. Stánky se zlatavým chmelovým mokem byly obložené masem žíznivců, svírající
v rukou jejich největší bohatství plastový kelímek, vybarvený logem
brněnského majálesu. V zástupu hitparády tenisek na všechny možné barevné
varianty, zbourala jsem mýty o festivalové módě s osmicentimetrovými podpatky.
S neperlivou
vodou jako drinkem večera jsem si vysloužila neoficiální titul – jediná
střízlivá napříč majálesem. Akce tohoto žánru se dokonale prolínají
s pastvou pro žaludeční problémy, kdy pestrá nabídka anti-zdravých pokrmů
si jde ruku v ruce. Žaludeční šťávy potrápila jsem bramborovými chipsami
se sýrem a s mišmašem z brambor nakrájených špekáčků, podávané
v plastové misce.
Výstaviště
pohltilo obrovské množství nadšenců muziky napříč Českem a Slovenskem. Proto i
tak banální potřeba jako odskočit si na toaletu se stala zkouškou nervů či spíš
močového měchýře. Půlhodinové přešlapování v řadě, kdy se mojí hlavní
prioritou stalo hlídat si záda, aby na mě dámy v křečích jako při
epileptickém záchvatu nevychrstly pivo či obsah žaludku. A přece jsem se
dočkala vymodlené kabinky s povalujícím se toaletním papírem na zemi. Pro
další dobrodružství od mísy záchodové raději jsem zvolila kadibudku toitoi, kde
se tvořily menší rady. Klopýtající osazenstvo pod tíhou společenské únavy, jak
se tomu noblesněji říká, dopřálo mým unaveným chodidlům pivní lázeň a to celkem
třikrát.
Moje
hipkopová duše dychtila po slovenském uskupení Kontrafakt. Po menším – větším
popostrkování zaujala jsem strategické místo. Táhlo mě to ještě blíž
k víru pódiové šou, ale s mojí útlou postavou jsem i tak si tleskala
za výkon hodný sumo bojovníka. Recitál hip-hopu si dal na čas a za
dvacetiminutovým zpožděním se skrývaly technické problémy. Moderátorka uvítala Kontrafakt
jako největší celebritu majálesu, proto jim mohlo být dopřáno většího prostoru,
než nabízelo pódiu Suninvent. Jakmile z reproduktorů rozezněly známé tóny,
svíjela jsem se v přehlídce tanečních póz. V davové pěvecké scéně opomenula
jsem, že mi schází zlato v hrdle a opřela se do expresivních textů.
S posledním
dozvukem potlesku, věnovanému partičce Kontrafakt vydala jsem se k podiu,
pojmenovaném jako město Brno, kde se mělo představit Iné Kafe. Vstříc punk
rocku, mi jistá šikovná duše pokřtila levou nohavici overalu s čím jiným
než s pivem. Ani už nevím, jak jsem se dala do řeči s klukem ve
slovenském hokejovém dresu se jménem “ŠATAN“ na zádech. Po chvilce jsem se
dozvěděla, že je z Trnavy. Na oplátku jsem se mu svěřila, že zrovna Trnava
je moje rodné město.
Po
opojení ze shledání bratra a sestry v brněnské kotlině, objali jsme se
jako staří známí a z plných plic skandovali jsme „Slovensko! Slovensko!
Miro Šatan!“
Ze
tmy se vynořila blondýna a fandovi za pukem po ledě vlepila facku. Upovídaný
mladík ihned zkrotl.
Dívka
s plameny vzteku, šlehajícími z očí řvala na mě: „Já s ním chodím
pět let!!!“
Cestou
z milostného trojúhelníku dočkala se křtu i pravá nohavice overalu. Schylovalo
se ke konci zábavy a ještě jsem zachytila pár hitů od Chinaski. Než jsem
splynula s davem, spěchajícím na “šalinu,“ ohlédla jsem se za brněnským
majálesem 2015. Zem, posetá odpadky, bude žní pro úklidovou četu a zbloudilec,
vykukující z popelnice už si našel hřejivé místečko…
Moje
milé čtenářky, máte v oblibě majálesový typ zábavy? A pokud jste
navštívily brněnský majáles 2015, tak se do komentářů svěřte se svými prožitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat