Dvanáctého
dubna se pražská Stromovka zaplnila nadšením pro dobrou věc při příležitosti –
Běhu pro Světlušku. A já jsem byla u toho. Jak jsem se rozhlížela, kde na mě
čekají kamarádi, protahující se skupinky v běžeckých úborech, přesvědčily
mě, že jsem se nad svým outfitem měla víc zamyslet…
Než
jsme se vydali ke startu, završili jsme sportovní čančání čelovkou. Jen pro
upřesnění, čelovku dostali všichni ti, co platili startovné předem online.
Platila jsem na místě, a tak této parády jsem se nedočkala. V roli
outsidera vyslechla jsem si zadýchanou partu: „Slečna asi zabloudila, neběží
Světlušku…“
Kamarád
mi alespoň na foto propůjčil čelovku. Tím však gentlemanství haslo. Na moje
průpovídky nereagoval. Čelovku by mi měl nechat, protože v té tmavé
Stromovce můžu se ztratit. Nebo, ať to bere jako trénink na to až bude zadaný.
Protože bylo by jasné, že čelovku by musel s radostí odevzdat přítelkyní.
O
program se postarala kapela Zrní, o které jsem nikdy neslyšela, mohli jste se
nechat namasírovat od nevidomých masérů, ale i občerstvit.
Běh
pro Světlušku, ale běh mi nikdy nic neříkal. O tom by mohla vyprávět moje
učitelka tělocviku ze základní školy, která marně usilovala, že ze mě vycvičí
maratonce. Její pokyn: „Makej!!!“ který mi pořád v uších zní, u mě vyvolal
jen astmatický záchvat. Proto kamarádi obeznámení s mým běžeckým
rozpoložením, šli na to opatrně: „Vůbec nemusíme běhat, můžeme se projít.“ A
jak ta procházka dopadla: po překročení startu jeden z nich zavelel:
„Běžíme!“ Do minuty jsem je ztratila z dohledu…
Znáte
nadační fond - Světluška? A jaký je váš vztah k běhu?
